Mnoha chemickým látkám se v současnosti nelze vyhnout. Na jednu stranu přináší modernímu člověku řadu výhod a nebyli bychom bez nich schopni vyrobit širokou škálu produktů do rozličných odvětví. Nadměrné vystavení se řadě chemickým látkám ale může být nebezpečné. Může znamenat vysoce rizikovou toxicitu. A takto toxické dokáží být některé těžké kovy. Když se začnou hromadit v tkáních nebo kostech, jsou schopné vyvolat otravu. O jak vysoké riziko jde? Jaké kovy jsou nejtoxičtější? A co je pravdy na uvolňování rtuti z amalgámových plomb?

Těžkým kovům se nejde vyhnout

Dnešní doba přináší řadu výhod, za které vděčíme hlavně rozvoji mnohých průmyslových odvětví. Tyto odvětví, především chemický nebo farmaceutický průmysl ale současně způsobuje také větší zátěž na životní prostředí. S mnohými látkami, s nimiž naši předci přišli do kontaktu pouze výjimečně nebo dokonce vůbec se setkáváme na denní bázi. Přemýšlíte někdy nad tím, z čeho je ta daná věc vyrobená a jaký proces výrobě předcházel? Bez jakých surovin by se výroba neobešla? A jak moc jsou tyto látky toxické?

Toxické je v určitém množství téměř vše. U chemických látek, mezi které patří i těžké kovy, to platí dvojnásob - tedy spíše, přesněji řečeno, i zanedbatelné množství může být natolik toxické, aby ohrozilo vaše zdraví. Někdy se stává, že bohužel až s odstupem času zjišťujeme, jak moc nebezpečným látkám jsme se byli ochotni vystavit. Všimněte si například dnešního trendu, kdy se amalgámové plomby nahrazují jinými druhy zubních výplní. Není divu. Vždyť už řada studií potvrdila schopnost rtuti uvolňovat se z amalgámu postupem let do těla, kde se tento těžký kov začne hromadit v tkáních.

Co přesně těžký kov znamená? Proč sem někdo řadí i zinek nebo selen?

Těžký kov je vlastně každý druh kovu nebo polokovu, který je hrozbou pro životní prostředí. Nejdříve se s označením “těžký kov” setkalo olovo, rtuť a kadmium, které má hustotu vyšší než železo. Postupně se definice rozšířila o mnohé další kovy, a to bez ohledu na hustotu. Jde například o arsen. V současnosti mezi těžké kovy řadíme vedle olova, rtuti, kadmia a arsenu i stříbro, kobalt a nikl. 

Není to však jednoznačné. Určitě najdete i zdroje, které mezi těžké kovy zařazují také měď, zinek či selen. Jak si to vysvětlit? Vždyť tyto prvky jsou často součástí doplňků stravy. Ano, to je správné, protože naše tělo určitou dávku jak selenu mědi nebo zinku nutně potřebuje. Například selen přispívá k normální funkci imunitního systému nebo k ochraně buněk před oxidativním stresem a zinek zase k normální plodnosti a metabolismu makroživin a mastných kyselin. Zatímco některé těžké kovy, jako třeba rtuť, jsou jednoznačně toxické a neradno s nimi přijít do styku, posledně jmenované prvky jsou toxické jen v opravdu velkých dávkách. Z toho důvodu vždy doporučujeme dodržovat doporučené dávkování, uvedené na každém doplňku stravy.

Kde se nejškodlivější těžké kovy vyskytují? Odkud je přijímáme do těla?

Rtuť

Rumělka se používala k barvení už ve starém Egyptě a v naší zemi byste našli řadu bývalých dolů, odkud se těžila. Dnes se se rtutí pracuje všude tam, kde vznikají teploměry, rentgenové trubice, zářivky nebo různé typy dezinfekčních prostředků a barviv. Protože se rtuť má schopnost uvolňovat, je v současnosti velice kontroverzní zůstávat u vyplňování zubů amalgámovými plombami, které jsou rtutí tvořeny až z poloviny. Rtuť se uvolňuje i do vody, což může být fatální pro čistotu mnohých rybích produktů. Nezanedbatelný obsah rtuti lze najít hlavně ve velkých mořských rybách. Snažte se získávat mořské plody z ověřených čistých zdrojů. A jak jsou na tom vakcíny, s nimiž se někdy straší, že obsahují určité množství rtuti? Je pravdou, že v některých dříve vyvinutých vakcínách, mimo ty dětské, byste rtuť opravdu našli, ač množství je minimální.

Olovo

Olovo je bez větších pochyb nejrozšířenějším těžkým kovem. Vyhnout se mu je takřka nereálné. Jeho výskyt v posledních desetiletí totiž stále narůstá a může za to hlavně doprava – automobilismus. Setkat se s olovem můžete také v širokém okolí různých hutních komplexů či v závodech polygrafického průmyslu a při výrobě akumulátorů. Olovo se nejen odsud snadno dostává do vodovodního potrubí a důležité je vědět, že ho lze také vdechovat - mohou za to okolní zplodiny a výfukové plyny. Když se olovo dostane do organismu, má tendenci začít se hromadit v kostech.

Arsen

Bez tohoto těžkého kovu by se řada procesů v metalurgii, ve sklářství, elektrotechnice, chemickém nebo farmaceutickém průmyslu vůbec neobešla. Arsen je zároveň poměrně běžnou součástí veterinárních prostředků proti parazitům, herbicidů a pesticidů, deratizačních prostředků, přípravků pro vyčiňování kůže nebo prostředků pro konzervaci dřeva proti houbám. Jako arsenid galia ho dokonce najdete v moderních LED diodách. Kdo se zajímá o válečné konflikty, určitě ví, k čemu se arsen ještě používá - pro vysokou toxicitu a neurotoxické účinky jsou sloučeniny arsenu známými bojovými látkami. Poměrně dobrou zprávou je, že arsen v nízkých dávkách neubližuje. Když ho nevědomě přijmete z některých potravin, jako je třeba oves nebo mořští korýši, neměl by vám uškodit. Problém ale je, že má tendenci hromadit se ve vlasech, nehtech nebo kůži.

Kadmium

Tento těžký kov se využívá jako doplňkový kov při zpracování jiných kovů. Je v akumulátorech a galvanických článcích, je běžnou součástí automobilového průmyslu. Kadmium je součástí ovzduší v důsledku spalování pohonných hmot a olejů. Je součástí zemědělských fosfátů a pesticidů, které kontaminují zemědělskou půdu. Zde se hromadí a odtud také putuje do potravinových řetězců. Mimochodem, pokud kouříte, kadmium prostřednictvím cigaret dobrovolně inhalujete.

Projevy toxicity těžkých kovů a léčba

Poměrně problematické je, že se symptomy toxicity těžkými kovy liší v závislosti na typu dotčeného kovu. Mnohdy se mohou také překrývat se symptomy jiných onemocnění a je pouze málo lékařů, kteří dokáží tuto problematiku efektivně rozklíčovat. Mezi běžné “univerzální” příznaky u několika typů toxicity patří zvyšující se nevolnosti a bolest břicha, nevysvětlitelný průjem a také mravenčení v rukou a nebo zimnice a celková slabost či stupňující se závažnost chronického únavového syndromu. Symptomy málokdy nastoupí ze dne na den. Obvykle jde o plíživé projevy.

Protože těžké kovy často postihují nervový systém, což platí hlavně pro rtuť, objevuje se mnohdy i zmatečná koordinace, potíže s chůzí nebo poškození nervů na obličeji a rukou. U takového olova je spektrum symptomů mnohem širší. Někdo začne být agresivní, podrážděný, celkově psychicky nevyrovnaný, jiný zase začne trpět vysokým krevním tlakem a ztrátou chutí k jídlu. To diagnostice nenahrává, že?

Co můžete udělat sami, je tzv. test na kovy z vlasů – analýza prvků, nejen těžkých kovů. Tento test má svoje úskalí, ale bezpochyby jde o dosud nejjednodušší testování na kovy, které když se provede správně, může být poměrně přesné. Tento test po Evropě nabízí hned několik společností.

Obrátit se samozřejmě můžete také na svého lékaře, který má v kompetenci provést řadu krevních testů. Pokud se však neodhalí akutní otrava a půjde pouze o podezření na akumulaci těžkých kovů během let – například, jak se rtuť uvolňuje z amalgámu, nemusíte se vždy setkat s ideálním přístupem k léčbě.

Léčba spočívá v tzv. chelataci. Chelatace těžkých kovů může zablokovat jejich toxický účinek a vést k jejich snadnějšímu vyloučení z organismu. Léčbu by měl řídit někdo zkušený, jinak si s neopatrným používáním chelatačních činidel, jako je EDTA, DMSA či dnes stále populárnější OSR - Emeramide, můžete způsobit více problémů (nebude fungovat redistribuce kovů). Snad nejoblíbenějším protokolem po celém světě je chelatace podle Andyho Cutlera. V protokolu tohoto specialisty přes těžké kovy najdete také kyselinu alfa-lipoovou (ALA). Jiní specialisté zase předepisují glutathion, chlorellu, živočišné uhlí, CoQ10 a karnitin. Ať už se rozhodnete pro jakýkoliv protokol, je důležité být vysoce opatrní a dávky jakéhokoliv doplňku či činidla navyšovat postupně a sledovat reakce vašeho těla.

Důležitost minerálů

O těžkých kovech jsme si řekli snad všechno podstatné. Pamatujte, že řada kovů je sice označována za toxické, ale až v případě, že jde o mimořádně vysoké dávky. Naopak bez těchto prvků ve stopovém množství by naše tělo nedokázalo správně fungovat. Dobrým příkladem je především zinek nebo selen. Nejen ty naše tělo potřebuje. Měď, lithium, mangan nebo hořčík a železo – to všechno jsou nezbytné látky, které si například zcela nevědomě odpíráme nevhodnou stravou nebo špatným životním stylem. Jakmile jde o minerály – stopové prvky, vždy je klíčové dodržovat správné dávkování. Vše je o vyváženosti.